13. srpna 2018

Zázrak zrození No.1

Jak jsem se stala mámou

I když tento příběh patří mezi nejintimnější chvíle mého života, sdílím proto, aby podpořil jiné maminky, které nechtějí rodit tak, jak jim řekne zdravotnický personál, ale tak, jak to cítí a odejít z porodního sálu s nádherným zážitkem. 

       červen 2016
Tak od začátku. Mé první těhotenství bylo velmi náročné. Nebylo mi vůbec dobře a úsměvy se mi na dlouho vytratily z tváře (do teď trpím pohledem na nakládané tvarůžky a Jar s vůní granátového jablka!). 2.trimestr situaci uklidnil a já začala nahlížet na těhotenství jako na krásné období v životě ženy i muže... Do té doby, než jsem začala myslet na porod. Na jedné straně jsem si užívala nakupování výbavičky, na druhé straně jsem diskutovala se svým mužem, jestli by ten porod nešel nějak obejít. Nešel. A když jsem se utvrdila v tom, že opravdu nešel, rozhodla jsem se své strachy pokořit. Začala jsem se na ten den D připravovat jak jsem to cítila. Především psychicky. Četla jsem články, knihy, trávila čas v přírodě a přenastavovala jsem své myšlení. Když to bylo možné, začala jsem se připravovat i fyzicky (nechyběl Aniball, maliník, masáž hráze). Byla jsem první těhotná z okruhu mých blízkých a tak jsem si tu cestu vědomostí musela najít, kde se dalo. 
Příprava se vyplatila a prožili jsme nádherný porod. Bez šrámů na těle i na duši. :) 

Vybrala jsem si porodnici Krnov pro jejich rodinné prostředí a pozitivní vztah k přirozenému porodu. Porod začal vytopením ošetřovny, kde jsem zrovna byla na kontrole (praskla mi plodová voda přímo na lůžku u doktora). Vycpaná vložkami, jak zápasník sumo, jsem vyšla do patra na oddělení. Spíš než bolest, jsem vnímala, jak jsem zmatená, co se to děje. No...opravdu jsem nevěřila tomu, že už fakt budeme rodit. Možná jsem trochu rebel, ale během kontrakcí jsem prostě chtěla jít ven. Tak jsme se nahlásili na sesterně a odešli na procházku. Procházku stylem 10 kroků - kontrakce - 10 kroků - kontrakce. Až se počet kroků snižoval a já měla kontrakce co 1,5 min., vrátili jsme se do porodnice. Něco jsme pak přežili ve sprše u pokoje, než se konečně uvolnil porodní sál (že by magické datum 6.6.2016 ?) 
Na sále jsem si dělala, co mě napadlo. Střídání různých poloh a míst bylo samozřejmostí. Měli jsme u porodu dulu, která o mě pečovala celou dobu (i ve sprše - ty masáže teplou vodou mi tak pomáhaly!). Podařilo se mi díky všem těm hormonům se naladit na to, co se děje v mém těle a s miminkem. Moc jsem se těšila, až to své děťátko uvidím a to mě motivovalo k lepším výkonům :D 
Závěrečná fáze byla náročná. Hlavička se prodírala ven pomaličku (bránil ji kousek nezaniklého čípku). Nikdy nezapomenu, co jsem v tu chvíli slyšela z boxu naproti. To ječení "Nee, nechci, já už fakt nechci, nee..." mi jen dodávalo sílu, protože já jsem chtěla rodit a to s úsměvem (když ne na rtech, tak alespoň v duši). Když už jsem myslela, že jednou zatlačím a konec, zasekly se ramínka, které nebyly dobře vyrotované. Musela jsem znovu střídat polohu, abych pomohla maličké s rotací... našla jsem v sobě poslední zbytky sil a porodila vleže na boku na žíněnce, obklopená mužem a velkým polohovacím pytlem. 

Bezprostředně po narození potřebovala naše holčička pomoct s rozdýcháním, ale po chviličce už byla u svých rodičů. Zůstal mi z toho zážitku úžasný pocit, že jsme to tak zvládli. Bez poranění na těle i na duši. Všechno bylo tak, jak mělo a bylo to dokonalé. ❤️