11. ledna 2019

Zkušenost jako nejlepší učitel - aneb naše motto z období sourozeneckých vztahů

Za pár dní odjíždím s dětmi na hory a tak jsem chtěla napsat ještě něco k počtení... No, je to dlouhé, to se omlouvám, ale... koho to zaujme, ať si počte (třeba to některé z vás čeká), pro koho je téma sourozeneckých vztahů ještě brzy, tak ať si počte třeba o našich zázracích zrození Adélky nebo Elinky. A kdo už tím prošel - napište, co vám pomohlo, pomáhá atd. ;) 

Život s dětmi je pro nás neustálé střídání různých období, různých fází vývoje. 
Dokud to období probíhá, nejsem schopna ho pojmenovat a zhodnotit. To můžu teprve tehdy, až skončí. :-)
Troufám si říct, že nám právě skončilo období prvního vytváření sourozenecké komunikace mezi 2,5r Adélkou a 10m Eli. Trvalo 2-3 měsíce (to je u nás taková standardní délka období, ve kterém se něco vyvíjí, něco se mění nebo se něco učíme). Chtěla bych se s vámi o tyhle naše zkušenosti podělit a taky si je zapsat, až zase nebudu vědět, jaké to bylo tenkrát... (mrzí mě, že jsem si nepsala deníček našich období - stačilo by fakt 5x do roka sepsat, co se dělo v minulých měsících) 
😊

Začátek všeho byl v momentě, kdy se El naučila lézt. Do té doby byla námi všemi vnímána jako malé miminko, které kouká, hraje si se svými hračkami a do ničeho se neplete. Ale pak nastal zlom. Pro mě to bylo pořád malé miminko, pro její starší sestru to byl najednou vetřelec. Adélka přirozeně bránila svůj prostor, své hračky... a tak začala Eli štípat, strkat, bouchat (tu maličkou Elinku, se kterou se do té doby tulila, pusinkovala ji a nosila ji hračky).


Moje reakce? Vysvětlování a snaha zabránit konfliktům. Prostě jsem se bála, že se něco stane. A tak jsem byla celé dny s nimi a hlídala momenty, kdy by k něčemu mohlo dojít. Přiskočila jsem a začala vysvětlovat co jedna i druhá nemůžou a můžou apod. Snažila jsem se to dělat spravedlivě, aby se ani jedna z nich necítila jako ta, co dělá všechno špatně. Vlastně jsem jednou bránila Elinku, podruhé Adélku. 
No, nefungovalo to samozřejmě. Čím víc jsem byla u všeho, tím víc toho všeho bylo! 

Takže po týdnu změna strategie - nechám je takOny si nějak poradí, naučí se spolu komunikovat. Upřímně - měla jsem ze začátku strach, co se bude dít. První dva dny Elinka často křičela a brečela, protože ji Áďa jasně dávala najevo, že chce mít od ní pokoj. A já jsem vždy trpělivě přišla, utěšila Elinku, ale nijak jsem to nekomentovala. Zhruba po týdnu bylo konfliktů minimum. Nechápu, jak to ty dvě udělaly (i když tuším, že se Elinka pomocí principu akce a reakce naučila, že nemá smysl Adélce do všeho lézt a brát ji to). 


Ale stejně nějaké konflikty byly. Takže jsme začali vymýšlet a zkoušet, jak je řešit ještě jinak, protože Eli hold ještě neumí mluvit a Adélka nerozumí její řeči těla.

Důležité bylo naučit Adélku rozumět Elince. Nechat ji zažít reakce její mladší sestřičky, vysvětlit ji, co znamenají. Místo toho, abychom se snažili zase zabraňovat konfliktům, začali jsme je zažívat a mluvit o nich. Povídali jsme si o tom, co znamená, když Eli křičí nebo když zuřivě máchá ručkama kolem sebe. Vymýšlely jsme, jak se ty dvě můžou domlouvat a neustále vše trénovaly. 


Co pro nás bylo klíčem k řešení? 
1. Změna v nás, rodičích - uvědomit si, že to malinké miminko už není tak bezmocné. Že umí křičet, umí bouchnout, umí zahodit hračku, vnímá, rozumí a reaguje. 

2. Více důvěřovat našim dětem a dát jim možnost zkusit se dorozumět bez nás. 

3. Nesnažit se předcházet konfliktům, ale zažít je a učit se z nich. 

4. Najít správnou strategii v řešení sporů: 
- pozorovat a zůstat v klidu 
- dát holkám prostor, aby si to zkusily vyřešit samy (Elince kolikrát vůbec nevadilo, že ji Adélka něco vzala - a já bych přitom už šla Adi vysvětlovat, ať to té Eli nebere z ruky atd. Mnohokrát se Eli jen vztekala, že ji Adélka zrovna nechce půjčit hračku, se kterou si hraje, ale po chvíli to pochopila a vzala si něco jiného...) 
- naslouchat, co se stalo (Adélka mě překvapila tím, jak dokáže popsat celou situaci - v případě, že se necítí pod tlakem, že je v bezpečném prostoru, kdy se ji snažím pochopit a pomoct to vyřešit, místo toho, abych po ní křičela, proč Eli zase bouchla...)
- uznat pocity obou holek (Chápu, že Áďu musela ta Elina fakt štvát - mít neustále někoho za zadkem bych teda fat nechtěla! ... A taky chápu, že Eli je zvědavá, obdivuje svou ségru a všechno chce vidět a zkoumat)
- nabídnout něco jiného (když si berou hračky - většinou)
- vysvětlit a poučit se pro příště (Zatím se Adélce osvědčil postup: Nejprv řekni, ukaž, zopakuj to a když to nepomůže, zavolej mámu na pomoc.)

5. Naučit Adélku chápat komunikaci Elinky a taky jí vysvětlit, proč dělá to, co dělá.
(V Adélce se během tohoto období projevil velký zájem o miminka. Pořád chtěla prohlížet své album fotek, jak byla miminko. Často se ptala co Adélka dělala, když byla malinká. Povídali jsme si u fotek o tom, že taky kramovala ve věcech, že rozhazovala hračky, plácala kolem sebe a taky se vztekala a křičela, když se ji něco nelíbilo, že taky házela misku s jídlem na zem a tak dále... Tím vším pochopila, že takto miminka zkoumají svět, chtějí všechno vyzkoušet a musí se vše naučit.) 

6. Přizvat Adélku k "zaučování" Elinky - jednoduše tím, že jsem ji řekla "Adélko, Eli se teprv musí všechno naučit, musí zkoumat a poznávat svět. Pozoruje všechno, co děláš a učí se to od tebe. Chce být jako ty. Bude super, když ji budeš ty věci ukazovat a vysvětlovat." Změnilo se tím hodně. Místo "Eli nechej, běž pryč!" je to častokrát "Eli podívej, co tady mám.") :)
.
.
.
Jsem nevyčíslitelně vděčná, že mám rodinu. Jsem vděčná, že můžu každý den žasnout nad svými dětmi - jak se vyvíjí ony samotné a jejich vztah. Jsem vděčná za to, že máme v rodině empatické dítě :) Je úžasné to pozorovat ve vztahu ke kamarádům, k rodičům a k sourozenci. Jsem vděčná za to, že jsem se naučila tiše pozorovat a neplašit. ;) 
Zkuste to někdy... děti zvládnout mnohem víc, než si častokrát myslíme :)