Mám jedno motto:
Když něco neklape a necítíš se v tom dobře,
zaber a hledej řešení!
Pracuj na sobě a nevzdávej se!
A tak se od prvního dne, kdy nám to doma neklapalo s 9m Adélkou (která neustále lezla psovi do misky, vylévala vodu a jedla granule), posunuji dál a dál. Neustále se něco učím - díky dětem. V hlavě mám uloženo spoustu myšlenek, někdy s vykřičníkem, které mi vyskočí vždy v tu potřebnou chvíli. Proč? Protože jsem toužila po rodině a mám ji. Je mým úkolem starat se o to, abychom v mé rodině byli šťastní. Protože chci žít v bezpečném prostředí a harmonii. Protože nechci, aby si mé děti nesly z rodiny do života nedůvěru, křivdy, zklamání, pocity bezmoci, neporozumění a bolístky na duši. Protože chci, abychom měli pevné základy vztahů v rodině. Protože chci, aby mé děti nebyly nešťastné! To je můj sen, na kterém tvrdě pracuji. ...
Jo, vnímám to jako velkou dřinu každý den usilovat o napojení s dětmi...
...vnímat potřeby své holčičky,
naslouchat ji,
věnovat ji čas a pozornost
(kdy zapomenu na vše ostatní a jsem jenom s ní),
komunikovat s ní,
trpělivě vysvětlovat,
nekřičet,
domlouvat se
(jak vyřešíme situace, ve kterých nám není dobře)
tiše ji pozorovat a nechat se vtáhnout do její hry,
zapojit ji do mých aktivit (kdykoli má zájem)...
A to všechno krát 2 (pro každou holčičku podle jejich konkrétních možností a potřeb).
Není to vůbec snadné, ale ten výsledek stojí za to - pocit jistoty, že máme spojení, že spolu zvládneme vše, protože jsme se naučily spolu komunikovat, naslouchat si, důvěřovat si, vnímat navzájem své potřeby a respektovat se. A taky zachovat klidnou hlavu (i když s tím máme často problémy všichni doma).
Ale pokud dáte mozku myšlenku, tělo bude vědět, jakým směrem jít. ;) I když mnohokrát šlápneme vedle, vrátíme se k té původní myšlence, k cíli, který chceme, který je zároveň i cestou.
♥️
